O dámě, která pěstovala růže

Přátelé,

lidi mě fascinují a baví.

Když se nad tím zamyslím, je jich hrozně moc.

Život je díky nim parádně pestrý a člověk ho může jen tak pozorovat jako by byl za kamerou.

Což mi připomnělo, že pro podobné nátury doporučuji jeden skvělý blog. Humansofprague.

Jsou na něm jen lidi.

Velcí, malí. Tlustí, tencí. Mladí, staří a ještě starší. S bradkou, s knírem. Se psem, s květinami.

Já nejsem fotograf. Ale kdybych byla, fotila bych taky hlavně lidi. Takto si ukládám "postavičky", které potkám, do paměti a raduju se z nich.

Holčička Sirka je báječně výtvarně nadaná (je jí pět). A divoká a zároveň hrozně milá. Má brášku s nejroztomilejšími kudrnatými vlásky, které jsem kdy viděla.

Maminka Zitušky je vtipná, má nadhled a šmrnc. Možná je trochu střelená, ale mě to vůbec nevadí.

Edit je prošedivělá paní, která ručně vyrábí kartičková blahopřání a gratulace, která jsou neuvěřitelně kýčovitá, plná třpytek, zlatých písmenek a pejsků s mašlemi, ale dělá to tak precizně, že si to lidé kupují.

Derek je tatínek dvojčat, který v místním poněkud emočně plochém mužském seskupení (o tom, že hamburští Němci prý neumějí balit holky, se podělím zase jindy) působí jako horský potok; když vcházím s kočárkem do areálu, dvěma skoky překoná plácek a otevře mi vrátka s takovou vehemencí, jakoby to byla otázka celé jeho mužské cti.

Doreen je kadeřnice, o které byste na první pohled řekli, že to bude jen "nána" a "blondýna". Ale když s vámi promluví, cítíte se důležití a hodnotní.

Angelika je vychovatelka ze školky, která vypadá na první pohled jako kombinace orla a velkého plyšového medvěda. Jestli na někoho jeho jméno za boha nesedí, tak je to ona. Ale když odmyslíte postavu a vzhled, zůstane vám osoba, která má svou náruč otevřenou pro jakoukoliv dětskou bolístku. A všechny "tiché lišky" (což je její znamení, že bude říkat něco důležitého) na ní visí pohledem.

A kdo je ta dáma, která pěstovala růže?

Nu. Co na to Jan Tleskač?

To je jen metafora, pro všechny lidi, kteří jsou něčím posedlí nebo "šouplí" a věnují tomu svému "koni" (nebo také přístupu k lidem, věcem a světu) extra porci energie. Mám je v hluboké úctě, protože dělají něco opravdového, pro co jsou nadchnutí celým svým srdcem a duší.

Proto čtu taky blogy a né noviny, jelikož je to parádní přehlídka tvůrčí síly.

A jako taková mě (a nejen mě) inspiruje a dobíjí.

Díky, že děláte to, co vás těší, a nedáte na to dopustit.

Š.